Cukrovka

 

Onemocnění se může objevit v jakémkoliv věku a může postihovat všechny bez ohledu na pohlaví nebo jiná onemocnění. Cukrovka se stejně tak může objevit náhle (náhodou během preventivní prohlídky) a nebo po delší době.

 

Přesná definice cukrovky je stanovená hodnotou glykémie. Jakmile je glykémie opakovaně nad 10 mmol/l na lačno, může lékař diagnostikovat cukrovku (samozřejmě zde hrají roli další parametry).

Rozhodně ano. Podle příčiny se cukrovka rozděluje na jednotlivé typy;

diabetes 1. typu, který je charakteristický špatnou produkcí inzulinu, hormonu, který zpracovává cukry, vstřebává cukry do tkáně, a tvoří se ve slinivce a

diabetes 2. typu, který je typický spíše sníženou citlivostí tkání těla k inzulinu a nebo zvýšenou odolností vůči inzulinu.

 

Diabetes 1. typu se nejčastěji objevuje v raném věku nebo mládí, a bývá v učebnicích definován jako autoimunitní onemocnění, kdy dochází k napadení a posléze k destrukci vlastních buněk slinivky břišní. Odhadem touto chorobou trpí asi 0.4 % populace.

Diabetes 2. typu se nejčastěji objevuje již u starších lidí, konkrétně u obéznějších osob. Většinou se objevuje po 30. věku života, nicméně v poslední době běžně zaznamenáváme případy onemocnění u obézních dětí s nedostatkem pohybu. V současnosti trpí onemocněním asi 7 % populace.

U diabetu 1. typu se dosud neznají přesné příčiny a bohužel se zdá, že zde hraje významnou roli genetická predispozice jedince, se kterou bohužel nelze nic dělat. Zároveň může genetika stávající situaci zhoršit a nebo stav onemocnění navodit. Dalšími riziky jsou časté virové infekce. Roli nehraje tělesná konstituce.

 

Diabetes 2. typu má na druhu stranu rizikových faktorů hned celý zástup. Počínaje obezitou, nedostatkem pohybu, špatnými dietními návyky a nezdravým životním stylem. Všechny tyto faktory snižují počty receptorů pro inzulin ve tkáních. V důsledku to vede k jakési “rezistenci” vůči inzulinu, což znamená, že inzulin ztrácí své fyziologické funkce.

Příznaky, které zde budeme uvádět mohou být nespecifické a mohou naznačovat mnoho onemocnění nebo jen horší aktuální stav.

 

U diabetu 1. typu je velice obvyklá podrážděnost, tělesná slabost, neobvyklá touha k jídlu, paradoxní hubnutí, časté močení a nebo zvracení. V těle jedince se hromadí volné sacharidy, které nejsou metabolizováno ani jinak zpracovávány a uvolňují se odpadní látky rozpadu cukrů, tzv. ketony. Proto je mnohdy cítit z úst diabetiků “acetonový” dech. Závažná komplikace je diabetické koma s následnou poruchou vědomí, které může být fatální.

 

Diabetes 2. typu vykazuje více příznaků, nicméně jsou o to méně specifické a hůře rozpoznatelné (pro lékaře diagnostikovatelné). Velice často se objevuje rozmazané vidění, zhoršené vnímání chuti, neuhasitelná žízeň, kožní infekce, ospalost, nachlazení, časté močení, svědění a jiné.

 

Komplikace jsou podobné v případě diabetu 1. typu. Může se objevit diabetické kóma, ztráta vědomí, mohou se rozvíjet neuropatické bolesti, ztráta citlivosti v končetinách, časté infekce (amputace končetin nejsou výjimkami) a případně smrt.

Preventivní zásahy proti nástupu a rozvoji diabetu 1. typu prakticky neexistují. Onemocnění je zakódované v našich buňkách a zatím moderní medicína nepřišla na způsob, jak vznik onemocnění ovlivnit.

Diabetes 2. typu lze však významně ovlivnit, i když to mnoha pacientům nemusí připadat příjemné. Stačí totiž dodržovat několik jednoduchých pravidel; dostatek věku přiměřených pohybových aktivit, vyvážená strava, omezení kouření, sladkého a alkoholu.

Oba druhy se léčbou liší. Léčba diabetu 1. typu vyžaduje pravidelné aplikace inzulinu a neustálou kontrolu krevního cukru. Diabetici proto u sebe běžně nosí glukometr, dávkovače inzulinu a dávají si pravidelné, menší porce jídla. Diabetici by měli přiměřeně cvičit a nehladovět a zároveň nevykonávat náročnou činnost delší dobu.

 

Léčba diabetu 2. typu zahrnuje doporučenou redukci tělesné hmotnosti a podávání specifických léčiv, které zvyšují “citlivost” tkání na inzulin. Dieta vyžaduje snížení přijímání kalorií a zvýšenou konzumaci vlákniny, rybího nebo drůbežího masa a dia potravin. I přesto by neměl být vysoký příjem bílkovin (aby nedocházelo k přetížení ledvin).

 

Fyzická aktivita není v tomto případě pouze doporučená, stává se nutností. Přiměřený pohyb sníží hladiny cukrů, zpevní se svalové buňky, zvýší se využití cukrů v plazmě a celkově se lépe kontroluje tělesná hmotnost.

Základem léčby by vždy měly být pokyny lékaře odborníka na diabetologii. Po konzultaci s ním můžete uvážit možnost výběru z celé řady bylin, které jsou dostupné volně v přírodě nebo ve specializovaných obchodech.

Málokdo ví o zajímavé houbě, která se jmenuje hnojník. Navzdory svému strašidelnému názvu vykazuje hnojník silné antidiabetické účinky a jeho konzumace vede ke snížení volného plazmatického cukru. Hnojník bývá i znám mezi diabetology a někteří jej mohou i doporučit k doplnění stávající léčby.

Významný antidiabetický účinek mohou mít skořice a zázvor. Skořice pomáhá udržovat správnou hladinu cukrů. Zázvor podporuje imunitní systém, reguluje trávicí systém a ovlivňuje koncentrace inzulinu.

Mladý ječmen také dokáže mírně snížit patologické koncentrace cukru a jeho obsahové látky dokáží podpořit vyplavení inzulinu. Navíc vykazuje adaptogenní účinek a zvyšuje obranyschopnost organismu.

Chebule srdčitá je popínavý keř původem z Indie. Jeho obsahové látky pomáhají redukovat krevní cukr a posilují imunitní systém.

Borůvku obecnou známe takřka všichni a všem nám jistě chutná. Málokdo z nás však ví, že plody a listy obsahují obrovské množství zdravých tříslovin, které upravují trávení a snižují koncentrace cukru. V plodech se navíc vyskytují barviva (antokyany), které samozřejmě barví, ale mají také zdraví prospěšné účinky. Zlepšují zrak (posilují světločidné buňky na sítnici) a optimalizují krevní cukr.

Stévie bývá vhodná a přitom chutná náhražka cukru jako sladidla, která je vhodná pro diabetiky. Její výhodou je přítomnost mnoha vitamínů a minerálních látek. Navíc je stévie velice dobře snášena pacienty a nemá trpkou chuť jako jiná sladidla.

Cukrovka je velice závažné onemocnění, které je však na rozdíl od historie vcelku zvladatelné. Pacient musí dbát doporučení svého ošetřujícího lékaře a sám “mít vůli” podniknout kroky proti rozvoji choroby. Podpora bylin v prevenci a léčbě přináší svůj benefit, ale je nutné vzít v potaz, že se nejedná o “kouzla”, která za nás vyřeší všechny naše zdravotní potíže. Hlavní roli zde totiž hrajete vy nebo váš blízký.