Staré léčebné metody zahrnují celou řadu léčebných způsobů. My se však zabýváme fytoterapií, a proto se zaměříme na ni. Poslední dobou můžeme pozorovat určitou ztrátu důvěry v “západní” medicínu, která se projevuje buďto přechodem k “alternativním” přístupům nebo k “tradičním” metodám.
Filosofický přístup
Medicína, kterou známe a přicházíme běžně do styku, je postavena na vědeckém přístupu. Tělo má své funkce. Jako stroj. Pokud se něco poškodí, objeví se “symptom, nemoc nebo jiný proces”, který popíšeme, diagnostikujeme a pátráme po léčbě. Filosofie medicíny - včetně léčby - je postavená na dedukci, na jehož základě se vypracuje hypotéza, kterou je třeba ověřit. Závěr, když se hypotéza potvrdí, platí a je jistý.
Princip “východního” přístupu medicíny je založen na induktivní metodě. Tento logický proces zobecňuje pravidlo na veškeré subjekty při předchozím pozorování několika dílčích zástupců. To znamená, že pokud stanovím jasně specificky daná pravidla, mohu je pokaždé uplatňovat. Nová pravidla nebo úpravy již stanovených pravidel činíme pozorováním. Narozdíl od dedukce může být síla induktivního výsledku slabá (pravděpodobný závěr) nebo silná (vysoce pravděpodobný nebo jistý závěr).
Naše pocity
Mnoho pacientů může mít špatný náhled na moderní medicínu a “západní” přístup k léčbě, jelikož se snaží své závěry postavit na objektivních číslech. Pacienti mají pocit, že se lékaři odcizují tím, že se nesnaží o individuální přístup. Paradoxním faktem je, že lékaři by se měli snažit o individuálně nastavenou léčbu navzdory objektivním číslům.
Alternativní lékařské postupy nám dávají pocit, že jiný způsob může “právě mně” pomoci a že některé odlišné metody přinesou úlevu na rozdíl od klasického režimu. Staré léčebné metody pak mají atraktivnější “známku”, jelikož jsou vlastně léty prověřené a vyzkoušené.
Limity
Problém západní medicíny je pro mnoho lidí ve faktu, že definuje jasně daná pravidla, kdy stav “zdravého” přechází k “nemocnému” a jaké úpravy okolí je třeba vykonat k cestě směrem k navrácení do “zdravého” stavu. A s tím mohou někteří nesouhlasit, jelikož podle nich moderní medicína nebere v potaz individuálního pacienta.
Východní medicína považuje zdraví za stav “vyrovnanosti” a nemocný stav za “nevyrovnaný”. Principem léčby ve východní medicíně je pak nalezení harmonie a podpora změny těla k postupnému přivyknutí na okolí. To může vypadat lákavě, jelikož je spojena s alternativním životním stylem, oproštěním se od materiálna, meditace, praktikování jógy a dalších.
Výhody nebo nevýhody?
Data k definování stavů a přechodů vyplývají z objektivních závěrů, které jsou vyhodnoceny vědeckými metodami a matematicky přesnou statistikou. Východní medicíny se od sebe liší, a k jejich pochopení je třeba poznat celou filosofii, na kterých vše stojí, princip existence vesmíru ve vesmíru, přítomnost dvou protichůdných sil a energií a vliv fyzické síly na psychickou energii a naopak.
Obrovskou výhodou je fakt, že obě “odlišné” druhy medicín mají své staré a tradiční léčebné přístupy (včetně fytoterapie), ke kterým se mnohdy vracíme. Hodně jedinců se obrací na léty prověřené informace ze stran léčitelství, které bývá mnohdy praktikováno s menší mírou omezení (např. u miminek) a širokým rozpětím indikací. Další výhodou je, že spousta moderních lékařů zná alternativní léčby a někteří je ve své praxi podporují a svým pacientům doporučují.
Tradiční fytoterapie
Tradiční fytoterapie získává na důvěře nejen proto, že se jedná o “zažitý” způsob léčby našimi předky, ale v posledních letech nabývá i řada klinických studií, které testují byliny nebo obsahové látky bylin v určitých indikacích.
Není náhodou, že celá řada léčivých přípravků (i registrovaných na území Evropské Unie) obsahují látky získané z bylin a dokonce byla celá řada látek “vynalezena” prostou chemickou úpravou látek získaných z přírody.
Poznámka: Zde si dovolíme menší poznámku, že i když jsou některé tablety z našeho pohledu vytvořeny “chemickou syntézou”, jakoby něčím ošklivým, většina technologické formulace přípravku obsahuje přírodní látky, pomocné látky, jako je např. škrob nebo jeho varianty.
Historie léčitelství a fytoterapie
Téměř v celé historii léčitelství a posléze medicíny hrála bylinná léčba zásadní postavení. Léčba obecně důvodem pro vznik a vývoj medicíny, jedná se totiž o konečný výsledek našeho cíle; uzdravení pacienta.
Tehdejší lékaři, ranhojiči a apatykáři pak museli používat prostředky, které byly běžně dostupné a bylo jich dostačující množství. V tento moment se ukazuje výhoda používání bylin, léčivých stromů nebo jejich částí. Přes veškerý vývoj a technologický posun ve výzkumu se vědci dodnes rádi vracejí k mechanismům, které vymyslela příroda před tisíci lety, a využívají její “moudrost”.
Vezměme si příklad tisu. Jedná se vcelku o běžný strom, který je navíc jedovatý. Vědci však před pár desítkami let využili jedovaté schopnosti obsahové látky taxanu a vytvořili z něj látku paklitaxel, což je jeden ze stále používaných onkologických léků proti zhoubným nádorům plic, prsu a gynekologických novotvarů.
Jedná se o náhodu nebo o rozumné využití již existujících věcí kolem nás? Použili jsme velice radikální příklad, ale všem známý aspirin nebo acylpyrin také pochází původně z de facto přírodních zdrojů. Acetylsalicylová kyselina se nachází v
kůře vrby.
Starověké lékařství
Starověké lékařství vycházelo původně z pravěkého léčitelství, které je postaveno na roli “šamana”. Zde měl významnou úlohu kněží. Jednalo se o jedince se znalostmi a schopností spojit společenství lidí s vyšším “bytím”. Nemoci byly kromě čínské medicíny považovány za trest nebo vůli bohů za formu trestu a z toho se odvíjel i léčebný přístup.
Ve starověku došlo k významnému prohloubení vědomostí o anatomii a fyziologii lidského těla, což vedlo k rozvoji medicíny. Lékařství jako obor se značně lišilo úrovní a samozřejmě přístupem k nemoci.
Čína
Čínské lékařství se značně liší od zbytku racionálním přístupem k pochopení příčin nemocí. Nejstarší spisy pocházejí z dob tisíce let před naším letopočtem a studium lékařství trvalo až 9 let. Knihy popisují léčebné použití mnoha bylin při léčbě infekčních onemocnění a chudokrevnosti. Jedno z původních pravidel popsalo příčinu nemoci v porušení hygienických pravidel.
Indie
V Indii byla sepsána řada anatomických a patologických spisů. Zpočátku bylo na území Indie velice špatně dostupná lékařská pomoc, ale s nástupem buddhismu se vše změnilo a došlo k zakládání mnoha klášterů, jejichž úlohou byla i péče o nemocné.
Egypt
Egypt měl jedno z nejpokročilejších lékařských oborů. Existuje několik starých spisů, zaznamenávajících mnoho poznatků z chirurgie, anatomie, gynekologie, oftalmologie a farmakologie. Zhruba od roku 1500 před naším letopočtem se lékařství odpoutávalo od racionálního přístup a přecházelo k šamanství s náboženským charakterem.
Řecko
Lékařství v Řecku vycházelo z orientálních škol, nicméně veškeré znalosti dále rozvíjelo a rozšiřovalo. Zpočátku byla medicína postavena na náboženských rituálech, časem však pronikaly racionální způsoby. Lékařství bylo významně ovlivněno filozofií, ale obrovskou zásluhu má v rozvoji lékařství Hippokrates, který se snažil medicínu opět oddělit od filozofie. Tvrdil, že nemoc je přirozený proces, který vzniká porušením rovnováhy mezi 4 tělesnými tekutinami. Jeho škola léčila nemocné na základě pozorování průběhu nemoci.
Velikou zásluhu na rozvoji medicíny má základní etický postoj lékaře k pacientovi, známá jako Hippokratova přísaha. Během vlády Alexandra Velikého se centrum lékařských vědomostí přestěhovalo do Alexandrie.
Dalším významný léčitel je spíše mýtus, Asklépios (česky Eskulap, Aeskulap). Bylo mu přiznáno několik léčitelských postupů včetně užívání bylin. Byl i prohlášen za boha léčitelství a boha lékařství. Jedním ze slavných symbolů je Asklépiův had omotaný kolem okřídlené hole (znázornění cesty k vyléčení), což je dodnes symbol lékařů, lékáren a nemocnic. Známá je také Asklépiova dcera Hygieia, která symbolizuje důležitou stranu zdraví, čistotu, léčení a hojení.
Řím
Antický Řím zpočátku převzal poznatky léčitelství od Etrusků, kteří léčili bylinami a minerálními prameny. Později převzal Řím znalosti řeckého lékařství a v Římě se postupně objevovali řečtí lékaři. Nejznámější z nich se jmenuje Galénos, který spojil několik filozofických myšlenek s učením Hippokrata, díky čemuž byl často uznáván až do středověku.
V Římě bylo lékařství na velmi vysoké úrovni. V městech byly nemocnice pro chudé a nemocné a výuka nových lékařů probíhala tím způsobem, že zkušení lékaři přednášeli chudým studentů a jejich čas byl proplácen státem.
Středověké lékařství
Lékařství středověku z části vychází ze znalostí Antiky, i když je důležité rozdělit úroveň medicíny podle geografického rozdělení. V Evropě znalosti medicíny rapidně stagnovaly a upadaly. Opakem byla Byzantská říše a Arábie. V těchto koutech se vědomosti antického léčitelství ujaly a dále se rozvíjely.
Léčitelství v arabské říši bylo na skvělé úrovni. Medicína se opírala o základy hygienických návyků, které přikazoval Korán. Rovnost v náboženství umožňovala nárok na zdravotní péči mezi všemi obyvateli. Arabové navíc přijímali lékařské postupy dobytých území a převzali princip byzantských nemocnic.
Arabští lékaři vycházeli z řeckých lékařů (Hippokrata, Aristotela, Galéna a dalších) a jejich texty překládali a šířili. Spisy byly postupně překládány do latiny, čímž se (i když se zpožděním) vracely do Evropy. Nejznámější lékař této doby byl Avicenna (zhruba z 11. století našeho letopočtu), jehož znalosti přijala i katolická církev.
V raném středověku byly nositeli znalostí medicíny mniši. Nemoc byla chápána jako trest nebo dar od Boha, aby jedinec mohl být zkoušen a jeho víra testována. Mniši byli pouze teoretiky, jelikož přepisovali spisy antických a arabských učenců, medicínu ale nepraktikovali a vyřadili z medicíny chirurgii.
Vrcholný středověk byl opět charakteristický značným zásahem církve do lékařství. Chirurgickou praxi museli vykonávat ranhojiči a lazebníci, jelikož mniši se drželi od “krve” co nejdál. Studium lékařství bylo také časem omezeno pouze na spisy slučitelné s církví. Ve stejné době se zakládaly nemocnice, které však neposkytovaly lékařskou péči, pouze zde shromažďovaly nemocné. V Itálii a Francii se otevřely některé lékařské školy, které studovaly antické a arabské spisy a ve 13. a 14. století se začaly otevírat univerzity včetně lékařských fakult (zde už byli nositelé znalostí a odbornými zdroji Galénos, Hippokratés a Avicenna).
Novověk
Během novověku dělá věda včetně medicíny velké pokroky. Významnými představiteli jsou Paracelsus a B. Eustachi. Doba je typická latinskými překlady řeckých a arabských spisů, které byly dostupné pro evropské vzdělance. Mnoho učenců položili základy moderní neurologie včetně anatomie
mozku a dalších orgánů.
Vznikaly nové učebnice ohledně léčby, kde byly popsány opium a další. Nicméně nezastupitelnou roli zde hrálo lidové léčitelství a fytoterapie, která byla běžně používaná, a poznatky byly sepsány v De Materia Medica a Lékopisech.
V době osvícenství zažívá medicína obrovský pokrok a získává vědecký, západní ráz. Studium bylo náročné a i po absolvování studia musel nový lékař vykonávat praxi po mnoho let, protože mu chyběla zkušenost. V nemocnicích pracovali pouze lékaři a absolventi nastupovali okamžitě k praktickým záležitostem. Přítomní byli také zkušení chirurgové a lékárníci (pro zajímavost; ženské personální zastoupení v Británii činilo 25 % - jiné zdroje nejsou dostupné).
Alternativní a staré přístupy
Mnoho alternativních přístupů je atraktivních svým “tradičním” nádechem a staletími prověřenými technikami, které nesou až téměř mýtický tón.
Ajurvéda
Ayurveda spočívá v komplexním použití bylin, minerálů, kovových látek, ale také chirurgických zákroků. Ayurveda popisuje 3 základní principy uvnitř těla (vita, pitta a kapha), tělní tekutiny, 20 charakteristik a stav rovnosti, který vede ke zdraví, přičemž nerovnováha vede k nemoci.
Výhoda ayurvédy tkví v tom, že následujeme pravidla, která nám nejsou “přikázaná”, rozumíme jim, zároveň si je sami volíme. Indické léčebné metody jsou spojeny s životním stylem, který je na první líbivý. Je totiž mimo jiné spojený s jógou a meditací. Při delším studiu člověk zjistí, že je vše složitější, než si mohl původně myslet.
Čínská medicína
Tradiční čínská medicína (TČM) je pojem velice mladý, pochází totiž z dob 50. let 20. století, kdy byla celá řada různých léčebných principů Číny spojeny dohromady pod jeden obor a staly se oficiálně lékařským oborem Čínské lidové republiky. TČM se opírá o staré znalosti a využívá rozdílné formy léčby od fytoterapie, akupunktury, masáží, cvičení, dietních opatření a byla nedávno zásadně ovlivněna západní medicínou.
Několik bylinných přípravků podstoupilo klinická hodnocení s rozporuplnými závěry, nicméně TČM získává světové uznání díky některým pozitivním výsledkům v terapii. Vědecký přístup v rámci TČM nenašel žádné podpůrné důkazy, a proto jej oficiálně nedoporučuje. Objevuje se však řada lidí, která podporuje filozofii tohoto směru jako “těžko uchopitelnou a popsatelnou cestu léčby”. Principem TČM spočívá v ovlivnění tělesné síly chi, která v těle proudí několika větvemi, tzv. meridiány.
Peruánská medicína
Peruánská medicína se v České republice objevila teprve nedávno. Principy peruánského léčitelství pocházejí z Jižní Ameriky, i když nejvíce poznatků sepsali a praktikovali léčitelé z peruánských regionů.
Mnoho peruánských léčitelů a šamanů disponuje fytoterapeutickým vzděláním a soustřeďují poznatky z praktického užívání jejich postupů a její princip podporuje klasickou, západní medicínu.
Jejich znalosti jsou založené převážně na využití bylin z Jižní Ameriky včetně například šamanských dovedností spojených s mystickým užíváním ayahuasky. Evropanům známější byliny jsou
maca,
acai nebo
vilcacora (tzv. kočičí dráp).
Léčitelství dnes
V době internetu a velice dostupných informací přichází často pacient k lékaři vyzbrojen s čerstvě načtenými informacemi, které mohou mnohdy překvapit. Některé znalosti mohou být s naším přístupem k léčbě protichůdné, některé však mohou princip léčby podpořit.
Snažíme se nalézt řadu alternativních způsobů řešení a propagovat je, protože mohou znít atraktivněji, než se dozvídáme z našeho okolí. V medicíně by měla fungovat zásada zdravého uvážení a je opravdu výhodou, že celá řada bylin (z těchto alternativních přístupů) nebo jejich obsahové látky vykazují důkazy o benefitech jejich užívání.
Cílem článku bylo podpořit pacientovo povědomí a vůli držet “ve svých rukou” rozhodnutí a volbu podle svého životního stylu. Nesnažíme se však o narušení vazby a vašeho vztahu k lékaři, jelikož ten je k vašemu vyléčení naprosto klíčový a bez lékaře budete putovat cestou k uzdravení sami, což rozhodně nedoporučujeme.
Použité zdroje
- ŘÍHOVÁ, Milada a kolektiv. Kapitoly z dějin lékařství. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1021-3